Grzędowicz, Jarosław: Pán ledové zahrady

30. března 2014 v 21:35 | pal |  reviews.
Pán ledové zahrady | Pan Lodowego Ogrodu | fantasy, sci-fi
autor: Jarosław Grzędowicz | překlad: Robert Pilch | počet stran: 408; 480; 384; 560 |Triton 2007 - 2013

/I zbylé obálky jsou perfektní./

Budu škodolibá, ale konečně skvělé čtení, které vyšlo v češtině dřív než v angličtině.
Snažila jsem se být stručná a zbytečně nevychvalovat, ale Pán ledové zahrady si to zaslouží.



Nacházíme se podle všeho v alternativní budoucnosti naší Země, v éře, kdy se vědcům splnily sny a obavy v podobě objevení mimozemského života. Kupodivu i v dobách, kdy lidstvo alespoň z části vyspělo a zmoudřelo natolik, že nedalo záminku k válce a nepokusilo se ani o genocidu domorodého obyvatelstva. Právě naopak; vyslali nepříliš početnou výzkumnou misi, a když se nevrátila, nedostali grant a ze zbylých peněz na Midgaard vystřelili Drakkainena.
Vuko Drakkainen byl shledán jako ideální pro jednočlennou sebevražednou misi jakožto národnostní směsice severské drsnosti a jižanského temperamentu. V Pánovi ledové zahrady se mi konečně vyplatilo slovanství a znalost finských vulgarismů, neboť Vuko kleje zásadně finsky nebo chorvatsky, což je sice velmi libozvučné, ale nikdo se to neobtěžoval překládat.

Midgaard se vývojově nachází někde na pomezí starověku a středověku a jakousi záhadou na jeho povrchu selhávají veškeré pozemské technické vymoženosti, což vytváří dokonalé prostředí pro román. A pak se povídá, že tam funguje magie, ale Drakkainen tomu se svou úctyhodnou snahou zachovat si příčetnost zatím odmítá uvěřit.

Mise je jednoduchá: najít ztracené členy mise a přitáhnout je domů. Na pomoc má modifikované oči /neboť bělmo je na Midgaardu out/ a věc zvanou čítač, která velmi fikaně dle potřeby zajišťuje míru adrenalinu, noční vidění, komunikaci s místními a spoustu dalších chytrých věcí. Zní to celé celkem nudně, ale hned po příjezdu nachází Drakkainen několik členů minulé expedice mrtvých a jednoho přeměněného na strom. A začíná legrace.

Drakkainen se celkem rychle aklimatizuje a naváže kontakt s přátelskými domorodci. Postupně zjišťuje, že přeživší členové expedice přišli na to, jak ovládat midgaardskou magii a místo toho, aby se vrátili na domovskou planetu, si začali hrát na bohy a zuřivě experimentovat, protože #yolo. I Vuko si začíná uvědomovat, že na těch nadpřirozených silách něco bude, protože za a/ je sám přeměněn na strom a za b/ mu po tomto incidentu čítač zmutuje na malou otravnou vílu, které musí chtě nechtě často svěřovat do rukou život.

Někdy mezitím propukne na druhé straně planety občanská válka a mladý tohimon a právoplatný nástupce zničeného Tygřího trůnu, nejčastěji zmiňovaný jako Pilíř, se ze svého původně poklidného POVu plného detailů z dospívání a výcviku dostává na útěk před novou církví Podzemní matky, slibující zázraky za maličkost v podobě vzdání se svobodné vůle. Tohimon je na svůj věk člověk bystrý a proto pochopí, že už na něj v domovině nic nečeká a odchází, nejdřív s přítelem, po smrti přítele bez přítele. Podle proroctví má najít někoho, kým se nakonec velmi příhodně ukáže být Drakkainen.

Co se ztracených výzkumníků týče, každý si s magií poradil jinak. Pier van Dyken se přejmenoval na Aakena a, experimentujíc s hadím národem, vytváří ve svém kousku země výjevy ne nepodobné Boschovým obrazům. Ulrike Freihoff provádí sociální experiment s lidskou oddaností pod pseudonymem Podzemní matka, zatímco Passionaria Callo novou moc psychicky nezvládla a uzavřela se do svého malého nostalgického impéria. Jediným zbývajícím přeživším členem expedice, který šílenství alespoň částečně potlačil, je Olaf Fjollsfinn, velící relativně mírumilovnému a neškodnému životu v Ledové zahradě a sdílející nadšení pro Drakkainenův plán nastolit pořádek.

Drakkainen je sympatický a praktický muž, jehož POVy se čtou jedna báseň a jehož pragmatičnost a schopnost racionálně uvažovat ve vypjatých situacích je značně obdivuhodná a fascinující. Krom pseudokoně Jadrana má i havrana, kterého pojmenoval Nevermore. Magii má omezenou a dokáže si poradit i bez ní a nezcvokne se poté, co mu přístroj zabudovaný do mozku zmutuje ve vílu. Nevyspí se s první domorodou ženou, která mu vleze do postele s nabídkou plození nestvůrných dětí a reference, které tu a tam padnou, je radost objevovat.

Drakkainenovy POVy pravidelně střídají první a třetí osobu, zatímco Pilíř je psán vyloženě ich-formou. Z té jsem měla ze začátku obavy, ale když někdo umí, umí a ich-forma působí příšerně jen když se na svět díváte očima dospívající Mary Sue, což Vuko překvapivě není a princátko na to nemá čas.

Pán ledové zahrady má neotřelou myšlenku a unikátní prostředí, které dovoluje psát za hrdinu soudobého smýšlení vybaveného moderní technologií a schopného vkládat aktuální reference, vhodit ho do fantasy světa a zároveň si střihnout druhou hlavní roli vystihující mentalitu tamějšího obyvatelstva.
Užitý jazyk je skvělý, popisuje detaily, a přesto běží velmi svižně a perfektně vystihuje Drakkainenovo smýšlení. Postavy jsou sympatické - vynechala jsem Vukův gang Midgarďanů, ale jsou všichni super - a díla antagonistů také stojí za zmínku.
Zajímavé jsou jak dějové zvraty, tak i prostředí a jiná kultura. Tetralogie - jednotlivé díly nemají samostatné názvy, což je praktické a pochopitelné - ve středu zpomaluje jen mírně a nepřestane na vás chrlit informace, takže neomrzí. Konec je… nečekaný, i když po dočtení usoudíte, že jinak to dopadnout nemohlo. A nechává otevřený prostor pomyslnému happyendu.

8/10
Možná bych si to časem rozmyslela, ale Pán ledové zahrady přišel zrovna tehdy, když jsem už nějaký ten pátek prahla po nové dobré knižní sérii a trefil se mi přímo do vkusu, nesnižujíc nastavenou laťku ani svými pokračováními. Asi to nebude univerzální šálek kafe, ale mně chutná dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 potato potato | 4. dubna 2014 v 21:00 | Reagovat

Tedá, tak to zní opravdu dobře. Kdybych sama neměla strašně věcí na čtení a minimum času, to vše spojené leností a nechutí cokoliv dělat, tak si to i půjčím. Každopádně by bylo záhodno se na to někdy podívat, i když až po John dies at the end, neboť co si budu namlouvat, ty penisy a sójovka mají něco do sebe.

2 Pal Pal | Web | 4. dubna 2014 v 21:18 | Reagovat

potato > Ahh, komentář, budu brečet. Děkuji. Já v četbě poslední dobou taky dosti stagnuji, pořád jsem ještě nijak podstatně nepokročila v The Name of the Wind. Když pomyslíš na to, že příští rok bude školy ještě víc a volného času, stejně jako vůle k volnočasovým aktivitám, mnohem méně. Y.
Vím až moc dobře, kde leží tvé priority - navíc je Pán ledové zahrady poměrně dlouhá a tedy časově náročná věc (nehledě na to, že je záhodno soustředit se na to, co se tam děje). Ale doporučuju, neb je to sugoi. C:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama